Renderování vs. nativní rozlišení: Kdy snížit detaily?

Rozlišení ve hrách – základ kvality a výkonu

Renderovací rozlišení a nativní rozlišení jsou pojmy, které často zaznívají v diskuzích o grafickém výkonu a kvalitě obrazu v počítačových hrách. S vývojem technologií a příchodem nových upscalingových metod jako DLSS 3.5, AMD FSR 3 nebo Intel XeSS, se však rozdíl mezi těmito dvěma pojmy stírá, a přesto je důležité chápat, co každý z nich znamená, jaký mají dopad na výsledné FPS (snímky za sekundu) a jak ovlivňují obrazovou kvalitu.

Nativní vs. renderovací rozlišení – co to vlastně znamená?

Nativní rozlišení označuje počet fyzických pixelů, které zobrazuje váš monitor. Například v případě monitoru s rozlišením 2560×1440 (1440p) to znamená, že zobrazuje obraz o rozměru 2560 bodů na šířku a 1440 bodů na výšku.

Renderovací rozlišení znamená skutečné rozlišení, ve kterém grafická karta vyrenderuje obraz ve hře, než jej pošle na monitor. Pokud máte nastavené renderování na 1080p, ale váš monitor je 1440p, obraz se musí škálovat – upscalovat – na vyšší rozlišení. A naopak, pokud renderujete ve vyšším rozlišení (například pomocí downsampling technik jako Nvidia DSR nebo AMD VSR), dochází k následnému zmenšení obrazu (downscaling), což může vést k ostřejšímu výsledku.

Rozlišení, ve kterém obraz skutečně vzniká, přímo ovlivňuje, kolik práce musí grafická karta odvést. Čím vyšší rozlišení, tím více pixelů je potřeba generovat a tím nižší mohou být výsledné snímky za sekundu, pokud výkon GPU pokulhává.

Dopad na FPS – jaký je cenový rozdíl za větší ostrost

Rozlišení je jedním z největších faktorů, který určuje náročnost hry na grafickou kartu. V následující tabulce je znázorněn počet pixelů, který musí GPU zpracovat při základních rozlišeních:

Přechod z 1080p na 1440p znamená zvýšení renderovací náročnosti o přibližně 78 %, zatímco přechod z 1440p na 4K je téměř 125% nárůst. To jsou zásadní změny, které bez dostatečně výkonné grafické karty mohou způsobit pokles FPS i pod plynulou hranici 60 snímků za sekundu.

Když nestačí výkon: dynamické rozlišení a upscaling

Moderní hry a engine často nabízejí možnost využít tzv. škálování renderovacího rozlišení. Jde o techniku, kdy hra interně běží ve sníženém rozlišení, ale obraz je následně „vylepšen“ a doručen v rozlišení nativním. Existuje několik metod, jak toho dosáhnout:

• Dynamické rozlišení (Dynamic Resolution Scaling, DRS) – systém automaticky během hry mění renderovací rozlišení, aby udržel stabilní snímkovou frekvenci. Např. nastavíte cílových 60 FPS a engine sám v reálném čase snižuje rozlišení (např. na 80 % 1440p), pokud výkon klesá.
• DLSS (Deep Learning Super Sampling) – technologie od Nvidie, která používá AI k vytvoření vyššího rozlišení z nižšího. Stačí renderovat třeba ve 1080p a DLSS vytvoří iluzorně ostrý 1440p nebo dokonce 4K obraz. V současné verzi DLSS 3.5 je výsledná kvalita často nerozeznatelná od nativního 4K.
• AMD FSR (FidelityFX Super Resolution) – podobný princip jako DLSS, ale funguje na všech GPU. Nová verze FSR 3 přináší výrazné zlepšení v ostrosti a artefaktů je výrazně méně.
• Intel XeSS – založený na AI podobně jako DLSS, funguje na Intel i některých GPU od Nvidie a AMD.

Testování v praxi – jaký vliv má snížení renderovacího rozlišení

Pro účely tohoto článku jsme otestovali několik scénářů v populárních hrách roku 2025. Testovací sestava:

• CPU: AMD Ryzen 7 7800X3D
• GPU: Nvidia RTX 4070 Ti Super
• RAM: 32 GB DDR5-6000
• Monitor: 2560×1440, 144 Hz

Ve hrách jako Cyberpunk 2077, Starfield nebo Forza Motorsport jsme měnili renderovací rozlišení bez toho, aby se měnilo rozlišení monitoru – vždy zůstalo 1440p.

Z tabulky jasně plyne, že použití technologií založených na škálování může výrazně zvýšit výkon, a to zpravidla bez drastické ztráty obrazové kvality. Subjektivně se obraz v DLSS režimu často jeví stejně ostrý jako nativní rozlišení – zejména při hraní na 1440p a s použitím motion blur a dalších post-processing efektů.

Kdy zůstat u nativního rozlišení

Přestože moderní technologie AI upscalingu dosáhly pozoruhodné úrovně, stále existují situace, kdy je nativní rozlišení výhodnější:

• Hraní kompetitivních FPS her, kde každá mikrosekunda a vizuální detail hraje roli. V těchto hrách může docházet k menším rozmazáním při rychlých pohybech.
• Hraní her s velmi jemnou grafikou, jako jsou městské simulace (Cities: Skylines 2), kde jsou důležité drobné detaily na obrazovce.
• Použití HDR a kalibrovaného barevného gamutu, kdy může upscalingové řešení změnit kontrast nebo odstíny.

Snížené rozlišení – skvělý nástroj pro slabší GPU

Naopak pokud se potýkáte s nižším výkonem GPU (např. RTX 2060, RX 5700), díky použití škálování z nižšího renderovacího rozlišení se můžete opět dostat na plynulé hraní bez výrazné ztráty kvality. Zvláště na monitorech 1080p totiž není využití upscalingových technik tak nápadné – rozdíl mezi nativními 1080p a upscalovanými 900p bývá minimální.

Výhodné je také nastavení render resolution na např. 85–90 % v enginech Unreal Engine 5 nebo Unity – výkonnostní nárůst je často v rozsahu 10–20 FPS a vizuální kvalita přitom zůstává velmi vysoká.

Závěr – volba rozlišení už není tak jednoduchá

V roce 2025 už neplatí, že nejvyšší možné rozlišení rovná se nejlepší obraz. Díky pokročilým technologiím pro škálování a umělé inteligenci si můžeme s renderovacím rozlišením mnohem více pohrát, získat vyšší výkon a přitom nepřijít o vizuální kvalitu. Zda zvolit nativní nebo snížené renderovací rozlišení závisí na typu hry, použitém monitoru, a především výkonu vaší sestavy.

Pokud jste na hranici výkonu, vyplatí se experimentovat s různými technologiemi – DLSS, FSR či dynamické rozlišení – a najít ten správný kompromis mezi estetickou věrností a hratelností. Plynulost má na zážitek ze hry stále zásadní vliv, a někdy znamená snížení o pár pixelů mnohem větší rozdíl, než desítky minut ladění detailů.

Svět herních rozlišení se mění – a na vlastní sestavě si můžete snadno ověřit, že není vždy potřeba sáhnout po nativním 4K, abyste si užili hru v plné kráse.